Historie obce Lukovany

Historie obce

   Intenzívnímu osídlování našeho kraje již na počátku raného středověku odpovídá podoba místních jmen. Vedle archaických složenin, upozorňujících na prvotní zaměstnání jejich obyvatel, jako jsou například Kladeruby, Kuroslepy či Senorady, jsou zde hojně zastoupeny další starobylé názvy, odvozené příponou -any od staročeských jmen označujících místo nebo polohu sídlišť. Patří k nim například Dubňany, Dukovany, Oslavany, Rouchovany, Zakřany, a také i naše Lukovany. Ty ještě před velkou vrcholně středověkou kolonizací doplnily obce s pojmenováním končícím na -ice, zejména na Ivančicku poměrně četně zastoupené. Můžeme-li alespoň v základním rozvrhu důvěřovat údajným zakládacím listinám třebíčského kláštera, existovaly již v průběhu 12. století v nejbližším okolí Lukovan osady Oslavany, Čučice, Ketkovice, Rapotice a později zaniklý Zašov, stávající v lesích za Vysokými Popovicemi. Tedy většina vsí, dnes od západu a jihu obklopujících území naší vesnice. Absence Lukovan, stejně jako i sousedních Popovic, Příbrami nebo Zakřan nemůže být pokládána za důkaz, že tyto vsi v době obdarování nového kláštera v Třebíči dosud neexistovaly. Mnohem spíše byly tehdy součástí jiného majetkového celku, jehož struktura se projevila v pozdějších stoletích, podobně jako u výše zmíněných klášterních vesnic. Nelze vyloučit, že již od konce 12. století se zde formovaly první šlechtické državy, spjaté s nedalekým zeměpanským ústředím v Rokytné, s nejstaršími šlechtickými sídly, připomínanými dodnes z velké části dochovanými románskými kostely. Zde se již dostáváme do doby, přiblížené dosud poměrně skromnými písemnými prameny. Do doby, kde v souvislosti s tehdejším majetkovým vývojem vstupují do povědomí také naše Lukovany a zdejší feudální statek, jehož držitelé se psali po Lukovanech.

   Přímé spojení zdejšího rodu s naší vsí však můžeme sledovat pouze z dvojice listin z roku 1269, týkajících se daru Černína ze sousedních Popovic oslavanskému klášteru. Tím darem byla vesnička Studýň, v pozdějších letech zaniklá, jejíž poloha je dnes kladena do údolí jižně od Zbýšova k soutoku Neslovického a Zbýšovského potoka do míst nazývaných „Ve Studených“. V těchto místech se sice nalezly stopy staršího ještě raně středověkého osídlení, ovšem zda jde o zmíněnou vesnici, není příliš jisté. V každém případě mezi svědky obou listin figurují také jména bratrů Zdislava a Arnošta z Lukovan - „Stizlawo et Ernesto fratribus de Lochwan“. Spolu s nimi se v závěru listiny objevují také jména dalších předních členů soudobé šlechty, například pánů Kuny (z Kunštátu), Vznaty (z Lomnice), Bohuše (z Čeblovic či Rosic), Filipa z Medlova (z pozdějších pánů z Pernštejna) a dalších. Z toho můžeme usuzovat, že oba lukovanští sourozenci nepatřili v této době k bezvýznamným zástupcům šlechtického stavu.

   Další osudy tohoto rodu, stejně jako jejich lukovanského statku v průběhu druhé poloviny 13. století, nastínit nemůžeme. Jakékoliv další doklady z tohoto období totiž zcela chybí. Další zmínky o Lukovanech již naši vesnici zachycují ve zcela jiné majetkové situaci. Můžeme se tak domnívat, že rod z Lukovan v následujícím období vymírá, nebo alespoň z našeho kraje mizí a jeho dosavadní statek se dostává do vlastnictví jiného feudála.

   V písemnostech z průběhu 15. století se setkáváme se zástupci drobné venkovské šlechty, užívající přídomek z Lukovan, přímá vazba na naši vesnici z příslušných zmínek nevyplývá. V roce 1407 žaloval šlechtic Čáslav z „Lahkovan“ Bočka z Čechočovic, vesnice západně od Třebíče, že mu již čtyři roky zadržuje věno jeho manželky a nevložil je do zemských desk. Ze stejného důvodu pohání o sedm let později k zemskému soudu tentýž Čáslav z „Lokovan“ Hrona z Čechočovic.

   V r. 1410 je připomínán Vítek z Lukovan s chotí Markétou, který prodává oslavanskému klášteru zboží v Babicích u Olbramovic za 25 kop gr. pražských oslavanskému klášteru. Pečetní znak na listině má podobu dvojice ptačích pařátů (stejný znak používal i rod Bulů z Bořitova, který získává Lukovany v r. 1544).

   V letech 1437 a dále 1447 se připomíná Mikuláš Pikuš z „Hlochkovan“ či „Lochkovan“, který se jmenuje jako přísedící maršálkova manského soudu. V roce 1447 se objevuje jako svědek na listině při sporu Jana Vojslavova z Nové Vsi a Vaňka Mníška. 

   V roce 1464 prodává Aleš ze Skrbně a z Miroslavi sestrám Anně, Machně a Kateřině z „Lochkowan“ ves Radostice s dvorem, osedlými, patronátem tamního kostela a příslušnými pozemky. S lukovanskými sestrami se setkáváme i v pozdějších letech. V roce 1480 přijímá Anna z „Hlohkovan“ svého manžela Matěje Vacka z Bezděkova na spolek na své zboží ve vsi Radosticích. Současně pak, již s přídomkem z Radostic, přijímá na spolek na věno ve vsi Václavově („Weynczldorfu“) Franka, Jindřicha a Jana ze Skrbně. Zmíněný Václavov dnes tvoří část města Miroslavi.

   Vlastní sestry Anna, Machna a Kateřina z Lochkovan, dcery zmíněného Mikuláše Pikuše, kromě dříve zmíněných majetků zdědily  také lukovanské zboží, které držel jejich otec na základě listu Pertolta III. z Lipé až do vymření svého rodu. Toto zboží sestávalo z jak z vesnice „Hlochkovan“ s tvrzí a dvorem z dvoulánového purkrechtního dvora v Ketkovicích. Z transakce zapsané v roce 1482  v zemských deskách vyplývá, že Anna, Machna a Kateřina,„sestry vlastní z Hlochkovan“ postupují Matějovi Vackovi z Bezděkova „dědicstvie naše vlastní, kteréž na nás po otci našem spravedlivě spadlo, ves Radostice s dvorem a kostelním podacím, s mlýnem, s lidmi platnými i neplatnými“ a dalšími náležitostmi. Touto zmínkou se z písemností vytrácení poslední zmínky o lukovanské šlechtě.

   V roce 1480 prodávají dědicové lukovanského rodu statek  Radostice a 2 lány ve vsi Ketkovice Filipu Bulovi z Bořitova. Ten nedlouho poté zřejmě získává i Lukovany, po kterých se jeho syn Jan píše v roce 1511. Roku 1533 figuruje jméno Jana Buly mezi šlechtici, kterým tehdy Jan z Lipé propustil jejich statky z lenního závazku. Hlavním zlomem v tehdejších dějinách Lukovan, stejně jako v majetkové držbě zdejšího šlechtického statku, bylo jejich osvobození od lenního závazku, ke kterému došlo v roce 1533. Poté postupně vložil tehdejší lenní pán Jan z Lipé a na Krumlově jednotlivé podíly novým nabyvatelům do zemských desk. Oproti většině ostatních majetků však dochází k jejich vkladu do desk teprve v roce 1544, a již novým vlastníkem Moravského Krumlova Pertoltem z Lipé, nejvyšším maršálkem královští českého, a to i v zastoupení jeho nezletilých bratrů Viléma a Čeňka. Lukovany postupuje tehdy Pertolt z Lipé Janu Bulovi z Bořitova, tedy zástupci rodu, o němž víme, že Lukovany vlastnil již v předchozích letech a desetiletích, a to nejméně od závěru 15. století. Pertolt v uvedeném roce postupuje podle obsahu deskovního zápisu Janu Bulovi „všechno své právo, vrchnost i panství“, kterým páni z Lipé dosud disponovali k „tvrzi Hlochkovanech s dvorem a se vsí, s lidmi platnými i neplatnými, s kostelním podacím, s rolí oranú i neoranú“ spolu s mlýnem a dalšími pozemky a náležitostmi, které, jak Pertolt prohlašuje, „manství naše bylo“. Jak Bule z Bořitova se po Lukovanech psal již v předchozích letech. Spolu s nimi je jmenování mezi dalšími krumlovskými many ve zmíněné listině z roku 1533, kterou Jan z Lipé ruší svůj manský systém.  Po „Hlochkovanech“ se Jan Bule píše také roku 1540, kdy svědčí při sporu o statky vladyků z Rochova, zejména jejich okříšské zboží. Od třicátých a s písemným potvrzením od poloviny čtyřicátých let 16. století se tak Jan Bule z Bořitova stává plnohodnotným a suverénním vlastníkem lukovaského statku spolu s jeho veškerými náležitostmi.

   Jen krátce po dříve zmíněném vkladu osvobozeného statku prodává Jan Bule Lukovany Bohunce z Pernštejna a jejímu vnukovi Pertoltu z Lipé. Naše vesnice s jejími náležitostmi se tak v právně pozměněné podobě navrací svému dřívějšímu majiteli. Současně je zpřetrhána staletí trvající existence drobného šlechtického statku. Součástí prodeje byl „dvuor a ves Hlochkovany i s kostelním podacím“, a dalšími pozemky, majetky a náležitostmi včetně zahrad, štěpnic či vinohradů, „což k tomu dvoru a vsi Hlochkovanóm od starodávna přísluší, tak jakož ten dvuor a ves v svých mezech a hranicích záleží a vymezeno jest“. Chybí dřívější zmínka o lukovanské tvrzi, její existence se však zřejmě skrývá pod uváděným dvorem, jehož byla již tehdy neoddělitelnou součástí. Nové majitelce Lukovan Bohunce z Pernštejna patřilo kromě jiného od roku 1522 sousední rosické panství. K tomu také ihned po koupi připojila nově získaný lukovanský statek. Od poloviny čtyřicátých let 16. století se tak Lukovany stávají neoddělitelnou součástí tohoto panství, k němuž pak náležely po tři další století až do zrušení patrimoniální správy a feudálního společenského řádu. Po Bohunčině smrti dědí její statky vnuk Pertolt z Lipé. Ten si nadále ponechává z našeho regionu pouze rozlehlé krumlovské panství, k němuž náležely z nejbližšího okolí Lukovan například Ketkovice, Rapotice, Čučice a řada vesnic v okolí Ivančic. Rosice s jejich náležitostmi a panstvím pak roku 1562 prodává.

   Novým vlastníkem panství se stává Jan starší ze Žerotína, jehož rod se později významně zapíše do dějin nejen našeho regionu, ale celé tehdejší Moravy. Ve výčtu náležitostí rosického statku se kromě zámku v Rosicích s oborou, městečkem a podměstím řečeným Pendorf a jeho příslušenstvím zmiňuje také „ves Hlochkovany s dvorem a kostelním podacím“. Je tedy zřejmé, že dřívější panský dvůr při tvrzi nadále přetrvával jako jedna z ekonomických složek rosického velkostatku. Jan starší ze Žerotína ihned po koupi Rosic postupuje své manželce Marianě z Boskovic věno ve výši 2500 kop grošů. Toto věno nebylo zapsáno na celém rosickém panství, ale pouze na zámku a dvoře v Rosicích s městečkem a podměstím Pendorfem s tamním pivovarem, na řadě pozemků a rybníků a vesnicích Tetčice, Omice a Popovice a rovněž také na „vsi a dvoře Hlochkovanech“. Na toto věno pak Mariana přijímá svého manžela na spolek. V rukou Žerotínů setrvaly  Lukovany až do začátků třicetileté války. Po celé toto období se výslovné písemné doklady o naší vesnici nedochovaly. Žerotínská držba Rosic byla stabilní, stejně jako i připojení Lukovan k tomuto panství.

   Zásadní proměny, kterým české země prochází na počátku dvacátých let 17. století v důsledku porážky stavovského povstání, se zčásti promítly také v dějinách naší vsi a jejího nejbližšího okolí.  V březnu roku 1629 byla do moravských zemských desk vložena komplikovaná kupní smlouva, na jejímž základě byly žerotínské statky prodány přes Albrechta z Valdštejna Janu Křtiteli z Verdenberga. Do zemských desk byla tehdy vložena čtveřice smluv. První obsahovala císařské svolení k převodu majetku. Ta se o jeho rozsahu podrobněji nezmiňovala, uvádí pouze „panství a statky Náměšť, Rosice a Troubsko“ („Herrschaft und Güter Namiescht, Rositz und Strütz“). Druhá smlouva představuje převod panství na Albrechta z Valdštejna a jejiž doplněna podrobným popisem všech tří statků. Třetí a čtvrtý zápis je stejný, ve dvoujazyčné – německé a české – verzi a zachycuje postoupení všech tří panství Janu Křtiteli Verdenbergovi. V obsáhlém výčtu vsí, dvorů a drobnějších sídel, příslušejících k náměšťskému hradu a rosickému zámku, jak jsou oba objekty ve smlouvě výslovně pojmenovány, prodává Karel starší ze Žerotína v rámci rosického zboží také „ves Hlochkovany se dvorem a s kostelním podacím“. Je zajímavé, že v rámci rosického panství jde o jedinou obec, tedy mimo vlastní centrum statku, kde se nalézal vrchnostenský dvůr. Je zřejmé, že již tehdy hrál zdejší dvůr významnou roli nejen v hospodářské, ale také i rezidenční  struktuře rosického velkostatku.

   V době, kdy probíhá vyhodnocování poddanské půdy zdejšího velkostatku, dochází na rosickém panství k majetkovým změnám. Spojené statky Rosice – Troubsko jsou postoupeny nejprve Janu Ferdinandu Františkovi hraběti Enkenvoirt a vzápětí poté Hausperským z Fanalu. Majetková situace v třetí čtvrtině 17. století byla však na rosickém panství mnohem složitější. V šedesátých letech měl statky pronajaty Josef Kryštof Scharrer von Freiseneck, který také na rosickém zámku v roce 1668 umírá. Ovšem ještě o dva roky dříve na Rosicích sídlí Ferdinand hrabě Verdenberg, po jehož smrti jsou spojené statky Náměšť, Rosice a Troubsko v rámci vyrovnání jeho pozůstalosti odhadnuty. Je tedy zřejmé, že k pronájmu Freiseneckovi dochází snad vzápětí poté, dlouho se zde však nezdržel. Odprodej Rosic spolu s Troubskem Hausperským z Fanalu znamenalo oddělení tohoto podílu do sousedního rozlehlého náměšťského velkostatku, který nadále zůstává ve vlastnictví hrabat z Enkenvoirt. Po žerotínské a verdenbegrské epizodě tak pokračují oba majetkové celky svojí vlastní cestou. Po celý zbytek 17. století zůstalo zbylé panství celistvé. Tento stav však trval pouze do třicátých let 18. století, kdy od Rosic „odchází“ také Troubsko.

   Lukovan se tyto změny zřejmě příliš nedotkly. Rodu Hausperských z Fanalu zůstávají Rosice s naší vesnicí až do samého závěru 18. století, kdy teprve mění svého majitele.  V polovině 19. století je nastolen nový společenský řád, nahrazující dosavadní feudalismus. Lukovany již nedále netvoří součást rosického panství, jako v předešlých třech stoletích, ale nově zřízeného brněnského hejtmanství a soudního okresu Ivančice. Tento systém přetrval s drobnými územními  proměnami (např. převedení severozápadní části ivančického soudního okresu k okresu Velká Bíteš v roce 1892) až do konce druhé světové války.

   Domů  bylo v Lukovanech počátkem 17. stol. 24, z nichž po válce 30leté 9 bylo pustých. Roku 1790 bylo zde 39 domů, 235 obyvatel. V roce 1900 87 domů a 678 obyvatel, Čechů - katolíků.

   Duchovní správa připomíná se tu v XVI. a ještě v XVII. stol. r. 1629, patronátní právo měli držitelé statku. Po zániku fary stal se Lukovanský kostel v I. polovici XVII. stol. filiálkou Rosického a roku 1768, kdy se v Popovicích nově zřídila duchovní správa, filiálkou kostela Popovského.

Lukovanská tvrz

   Podobu tvrze Lukovany, jejíž kamenné základy viděli ještě místní badatelé v první polovině 20. století, neznáme. Stávala na západním okraji údolíčka, v němž a při jehož okrajích se obec Lukovany rozprostírá. Zde, východně od domu č.p. 16, přechází mírně klesající svah v krátký, ale prudký sráz. Na severní straně se rozevírá asi 17 metrů široká úžlabina a určitý náznak příkopu je dodnes patrný i na západě. Pouze na jižní straně změnila silnice původní situaci do té míry, že zde po obvodové fortifikaci nezbyla žádná stopa. Zástavbu tvrziště, jehož plocha činila zhruba 25 × 20 metrů, nelze za současného stavu poznání ani přibližně rekonstruovat.