Lukovanský kroj

Lukovanský kroj

Lukovany jsou od roku 1768 součástí farnosti Vysoké Popovice. V roce 2016 začal Štěpán Foral z Příbrami na Moravě sbírat první informace k obnově kroje lidu této farnosti. V roce 2022 s ním začala na obnově tohoto kroje spolupracovat Martina Bulíčková z Lukovan a dvojice moravských etnografů Jana Chlupová a Janek Kuča. Díky jak několika dochovaným součástem původního lukovanského kroje, tak i jeho nalezeným písemným popisům, vznikla v roce 2024 jeho rekonstrukce. Jak tedy původní lukovanský kroj vypadal?

Popis dívčího kroje pro stárku

Hlavu stárky, zdobil speciálně o hodech rozmarýnový věneček zdobený květinami, skleněnými zrcátky a baňkami, říkalo se tomu, že stárková chodí „v růžách“. Stárková oblékala bílou košili s nařasenými rukávy, zavázanými nad loktem, za krkem staženou na tkaničku. Přes rukávce byl oblečený lajblík - sametová či hedvábná šněrovací vestička, zdobená naskládanou stuhou a prýmky, zakončená šůskem, v barvách červené, modré, zelené či černé. Přes lajblík byla dozadu uvázaná, bílá půlka. Dále stárka oblékala úzkou spodní sukni a honzíka – váleček, který drží tíhu ostatních sukní na zádech. Bohatost a typicky ženskou siluetu kroje tvoří tři silně naškrobené spodnice, kdy vrchní z nich byla ukončena výšivkou. Dle nalezených písemných pramenů nosily stárky v první a třetí den hodů bílou, v předu hladkou, sukni podšitou organtýnem a zevnitř na spodním okraji opatřenou tzv. plechem, tj. pruhem plátna. Druhý den hodů nosily sukni „kartounku“. Sukně sahaly do půli lýtek. Přední díl sukně stárky je kryt bílou zástěrou opatřenou v obou spodních rozích výšivkou, dle dochovaného popisu s motivem rozmarýnového věnečku. Ke kroji dále patří bílé punčocháče, černé kožené střevíce a do ruky stárky nezbytný bílý vyšívaný kapesníček.

Popis svátečního kroje pro svobodnou dívku

Ve svátek nosila děvčata na hlavách „sakské“ šátky, zvané u nás též „hózlendry“. Jedná se o červené šátky opatřené po obvodu širokou tištěnou květinovou bordurou a v dnešní době známé pod názvem „turečáky“. Děvče dále oblékalo bílou košili s nařasenými rukávy, zavázanými nad loktem, za krkem staženou na tkaničku, koncem 19. století už s širším krézlíkem u krku, který v té době již zcela nahradil nošení archaičtější bílé půlky. Přes rukávce byl oblečený lajblík - sametová či hedvábná šněrovací vestička, zdobená naskládanou stuhou a prýmky, zakončená šůskem, rovněž v barvě červené, modré, zelené či černé. Dále děvče oblékalo úzkou sukni a honzíka. Bohatost a typicky ženskou siluetu kroje opět tvoří tři silně naškrobené spodnice, kdy vrchní z nich byla opět ukončena výšivkou. Dle nalezených písemných pramenů nosila děvčata jako sváteční širokou sukni (ušitou i ze šesti dílů látky) z kanafasu, hedvábí, tibetu nebo kartounu, podšitou organtýnem a zevnitř na spodním okraji opatřenou tzv. plechem, tj. v tomto případě pruhem z barevného plátna. Sukně rovněž sahaly do půli lýtek. V případě rekonstrukce svátečního kroje může být použit na sukni jako materiál např. taft, či šanžánový taft. Důvodem je zejména to, že některé jmenované materiály jako kanafas či tibet, se již v dnešní době nevyrábí v takové kvalitě, jako tomu bylo dříve a jejich případná zakázková výroba, v odpovídající podobě a kvalitě, by pořizovací cenu kroje neúměrně navýšila. Přední díl sukně, hladký, nenařasený, kryje fěrtůšek, v Lukovanech se říkalo „fěrtošek“. Fěrtošky pro sváteční příležitosti byly zhotoveny z hedvábí nebo byly vlněné – kašmírové se vzorem kytiček tvořených z drobných kvítků (tento dekor je pro naši etnografickou oblast typický na rozdíl od výrazných velkých květinových vzorů na kašmírových látkách, oblíbených např. ve slováckém Hluku). Kašmírové fěrtošky se dochovaly i v lukovanské vlastivědné sbírce. Kašmírová fěrtošek býval ve spodní třetině zdobený prýmky z barevné hedvábné stužky a na spodním okraji krajkou. Ke zdobení byla používána krajka buď háčkovaná nebo fabriční. Ke kroji dále patří bílé punčocháče, černé kožené střevíce a nezbytný bílý vyšívaný kapesníček. Do kostela nosila děvčata, stejně jako vdané ženy, přes rukávce kabátek, neboť se nepovažovalo za slušné jít na mši s odhaleným předloktím.

Popis svátečního kroje pro vdanou ženu

Hlavu ženy kryl ve svátek, stejně jako u děvčat, „sakský“ šátek, „hózlendr.“ Dále ženy oblékaly bílou košili z hrubšího plátna, která neměla rukávy nařasené tolik jako rukávce svobodné dívky. Na ni oblékala lajblík, sametový, hedvábný či soukenný a na něj soukenný nebo hedvábný kabátek s límcem. Výstřih kabátku byl vyplněný bílou, v hlavním cípu vyšívanou půlkou, zdobenou na kratších koncích krajkou. Později byla vyšívaná půlka nahrazena velkými květovanými šátky opatřenými po okrajích střapci. Dále vdaná žena oblékala, stejně jako stárka, úzkou sukni a honzíka. Stejně tak bohatost a typicky ženskou siluetu kroje vdané ženy tvoří dvě až tři silně naškrobené spodnice, kdy vrchní z nich byla ukončena výšivkou. Dle nalezených písemných pramenů nosily vdané ženy jako sváteční sukni ze štofu, kanafasu, tibetu, či hedvábí, rovněž podšitou organtýnem a zevnitř na spodním okraji opatřenou tzv. plechem. Přední hladký díl sukně kryje opět hedvábný nebo kašmírový fěrtošek, kašmírový ve spodní třetině zdobí prýmky z barevné stužky, na spodním okraji krajkou, případně bílá, bohatě vyšívaná zástěra (úvodnice). Ke kroji vdané ženy patří bílé punčocháče a černé kožené střevíce s přezkou.

Popis kroje svobodného mládence

Kroj stárka se od svátečního kroje svobodného muže lišil tím, že stárek o hodech navíc oblékal přes kalhoty bílou plátěnou zástěru. Hlavu mládence zdobí klobouk se širokou krempou, tzv. širák, zdobený „šmuky“ - pestrobarevnými pentlemi, o hodech u stárků navíc i kytkou. Klobouk bude zhotoven dle vzoru klobouku dochovaného v muzejních sbírkách. Dále je podoba kroje, jak pro hody, tak pro ostatní slavnostní příležitost, totožná.  Mládenec obléká bílou košili s nabíranými rukávy a na ni kolem krku černý, hedvábný šátek, také zvaný půlka. Na košili dále mládenci oblékali modrou soukennou vestu s řadou knoflíků, a na ni v chladnějších dnech i bílý barchetový špenzr. O svátečních dnech měli svobodní oblečeny kalhoty „rajtuzny" - černé soukenné kalhoty s pakfonovými nebo mosaznými knoflíky. Přes kalhoty nosili stárci navíc, jak už jsem uvedla, bílou plátěnou zástěru. Na nohy oblékali mladí bílé punčochy. Ke kroji svobodného mládence patří, na rozdíl od ženatého muže, celoročně černé vysoké boty.

Popis svátečního kroje pro ženatého muže

Hlavu ženatého muže zdobil stejně jako hlavu mládence širák se „šmuky“. I ženatý muž oblékal bílou košili s nabíranými rukávy. Na košili kolem krku uvazoval, stejně jako mladí, černý, hedvábný šátek (půlku), navíc ale pod něj ještě bílý. Na košili oblékali ženatí muži dlouhou modrou soukennou vestu s tzv. bumbílky (kulatými cínovými knoflíky) a na ni stejně dlouhou kazajku z modrého sukna s placatými knoflíky (cínovými nebo mosaznými) a se šosy. O svátku nosili ženatí muži žluté koženky se zapínáním na boku. Koženky sahaly až na kolena, kde se přivazovaly řemínkem a na každé straně vybíhaly do střapce. Na nohy oblékali modré punčochy a v létě střevíce s kovovou (mosaznou) přezkou, v zimě černé vysoké boty.

      V posledních desetiletích 19. století ženy odložily ze svého svátečního oděvu půlky, kabátek byl nahrazen, stejně jako v ostatních regionech kacabajkou, později jupkou, střevíce vystřídaly kotníčkové šněrovací boty zvané „lastynke“. Muži, ti kteří jezdili za prací do větších měst i dříve, vyměnili delší soukennou vestu za vestu kratší, po celé délce předního dílu opatřenou dvěma řadami knoflíků, koženky za látkové kalhoty a širák, za konfekční klobouk menších rozměrů. Ale to už mluvíme o době, kdy se původní lidový kroj začal pomalu ze života venkovských obyvatel vytrácet, a bylo možné potkat na venkově oděné do původních starodávných širokých tmavých sukní už jen babičky, které ještě pamatovaly dobu jeho největšího rozkvětu.